něco o mužích

Být mužem, členem upřednostňované skupiny, může být překvapivě stejným břemenem, jako role ženy. Muže stojí ohromné úsilí, aby dostál požadavkům na něj kladeným idealizovanou představou muže a mužskosti. Musí stále dokazovat, že on je ten (nej-)lepší, a je proto velmi zranitelný. Muž potřebuje druhé muže, aby ocenili jeho mužnost a přijali jej mezi „pravé muže“. (Někteří autoři obdobně tvrdí, že muž je primárně orientován na muže.) Tyranie definice mužnosti vede muže k účasti na aktivitách potvrzujících jeho mužnost (sport...), některé formy odvahy jsou ve skutečnosti důsledkem strachu, strachu ze „ztráty tváře,“z toho, že nebude vypadat jako „tvrdý hoch,“ ale „baba“ - může vést až k přehnanému násilí a necitelnosti. Pro mužství je typický strach z ženství, vymezuje se v opozici vůči němu: „Mužnost... je pojem eminentně vztahový, budovaný před očima druhých mužů a pro ně, a proti ženství, v jakémsi strachu z ženství...“

Mužství je jako šlechtictví – když něco dělá muž, je to hodnoceno více, než když totéž dělá žena. Na pracovním trhu se to projevuje vznikem velmi podobných pozic s různým názvem a prestiží, z nichž jedna je přednostně ženská, druhá přednostně mužská. Podobně můžeme pozorovat pokles prestiže zaměstnání, které se feminizovaly. Postavení ženy na pracovním trhu ztěžuje to, že některé pozice jsou šity na míru mužů, tj. mužským dispozicím, jež se formovaly v protikladu k vypěstovaným ženským dispozicím, role je proto pro ženu o to těžší. Sociální pozice jsou sexualizované a sexualizující, spjaté se sexuální identitou nositele, nástup žen tak může být vnímán jako ohrožení této identity, zvláště u profesí tak spjatých s obrazem mužnosti, jako třeba voják

Podle Bourdieuho základním pravidlem (a iluzí), ustavujícím maskulinitu, je „zaujetí na hře samé, přesvědčení, že stojí za to ji hrát, hrát až do konce a podle pravidel“ [s.69]. Projevuje se v mužském vášnivém, dětinském zaujetí hrami o moc a symbolický kapitál, jako je čest nebo válka. Ženy jsou z nich vyřazeny a slouží mužům jako neocenitelná opora, účastní se jich jen prostřednictvím svých mužů, jejich podporou. Muž se v nich touží prosadit a ukázat, ovládá ho „posedlost vlastním zbožněným já“ [s.72]. Žena v krajním případě přenáší vlastní přirozenou touhu vládnout na svého muže a těší se z jeho moci nad sebou i druhými, z jeho prestiže – a rezignuje na vlastní.